Toulali jsme se vysočinami
Jen jsme odjeli pár kilometrů od Vyškova, obklopila nás malebná krajina Drahanské vrchoviny, již po pár kilometrech vystřídala Hornosvratecká vysočina. První zastávka byla v Boskovicích. Ač na zámku začínají s prohlídkami v deset, už nás čekali. S milou mladou průvodkyní jsme prošli prostorami zámku. Salonky, knihovny, jídelna, dětské pokoje, hudební sál i všechny další zámecké komnaty nás přesvědčily, že i zámek, který je v soukromých rukou, může být krásně udržovaný. Současní majitelé Alfons Karel a Marie Mensdorff-Pouilly se o majetek, který jim byl vrácen v restituci, dobře starají.
Další cesta nás vedla do Maršovic u Nového Města na Moravě. Projíždějíce Kunštátem jsme si připomněli nejen Jiřího z Poděbrad, ale i básníka Halase, který Kunštátsko miloval a věnoval mu lyrickou prózu Já se tam vrátím. Je pochován na místním hřbitově. Další připomínka patřila blízké Rudce s uměle vyhloubenou jeskyní, v níž vytvořil sochy legionářů a blanických rytířů sochař samouk Stanislav Rolínek. Nezapomněli jsme ani na jeho monumentální sochu T. G. Masaryka, z níž po nacistické okupaci zbyly jen boty.
Když jsme projížděli Bystřicí nad Pernštejnem, to už jsme byli uprostřed Českomoravské vysočiny. Novoměstsko, kam jsme směřovali, leží ve Žďárských vrších. Čekal nás oběd na Maršovské rychtě. Místo nebylo vybráno náhodně. Část svého dětství tu strávili sourozenci Křičkovi, protože z rychty pocházela jejich maminka. Básník Petr a hudební skladatel Jaroslav společně složili Bábinčin maršovský valčík, díky němuž se Maršovská rychta stala proslulou. Jedna lomena jednou – tato milá báseň inspirovaná autorovým dětstvím nám přiblížila dílo básníka Petra Křičky.
Na další cestu jsme se posilnili chutným obědem ve stylové restauraci a autobus nabral směr Havlíčkova Borová. V rodném domě K. H. Borovského je jeho muzeum. Tam nás čekalo milé překvapení v podobě mladého, teprve devatenáctiletého průvodce. Jeho hluboké znalosti podané bezchybným přednesem si získaly náš velký obdiv.
Čekal nás poslední cíl – Lipnice. Prohlídka muzea Jaroslava Haška nebyla dlouhá. Domek, v němž spisovatel strávil poslední roky svého života, není velký, ale exponáty v něm rozhodně stojí za zhlédnutí.
A pak jsme vystoupali na hrad, který ční nad Lipnicí. Stálo to zato. Úvodní výklad nebyl sice nijak oslnivý, ale následující individuální procházka hradem byla pozoruhodná. A kdo vystoupal až na vyhlídkovou věž, byl odměněn nádherným pohledem do širokého okolí. Na obzoru Žďárské vrchy, Železné hory, dokonce jsme dohlédli až do Krkonoš.
A pak zbyl čas na malé občerstvení v restauraci U české koruny, kam Hašek chodíval a kterou dnes provozuje jeho pravnuk. Některým to ale nedalo a zašli i k hrobu Jaroslava Haška na blízkém hřbitově.
Do Vyškova jsme se sice vrátili o hodinu později, než bylo plánováno, ale za to s pocitem, že jsme prožili hezký, bohatými zážitky naplněný den.
Mgr. Libuše Procházková